Příběhy našich sousedů

 

Odkaz na všechny soutěžní pamětníky za Karlovarský kraj v ročníku 2016/2017: zde

Naše škola vytvořila dva týmy:

1. TÝM - žáci 9. ročníků

Odkaz na výstupy z projektu: zde

Pamětník : Antonín Otta (*1928)

Narodil se 2. června 1928 ve vesnici Brodek u Dětenic nedaleko Jičína ve východních Čechách jako prostřední ze sourozenců.  Jeho otec mezi  válkami pracoval jako podomní příručí. Obcházel movité sedláky a hlavně těm, kteří měli dcery na vdávání, prodával zboží hodící se do svatební výbavy (stříbrné příbory, kuchyňské nádobí, ložní prádlo, vysavače).  V té době se rodině žilo celkem dobře.

Situace se změnila s nástupem protektorátu, kdy obchody nešly tak dobře jak dříve a rodina se přestěhovala  z Brodku do vesnice Bačalky (taktéž na Jičínsku). Pronajali  si zde malý domek, ve kterém rodina žila a zároveň zde rodiče provozovali malý koloniál a obchodovali smíšeným zbožím.

Po válce, v říjnu 1945, odešla starší Antonínova sestra s manželem do pohraničí a v červnu 1946 se za nimi odebral zbytek rodiny Ottových. Usídlili se ve vesnici Sedlečko nedaleko Karlových Varů. Zpočátku bydleli všichni pohromadě v č.p. 6 ještě společně s německou rodinou, která čekala na odsun. Soužití všech obyvatel domu nebylo napjaté a všichni si v těžké a chaotické době vypomáhali, jak jen to šlo. Po odsunu německé rodiny byl Ottovým přidělen v Sedlečku dům č.p. 16, kam se asi po půl roce společného soužití přestěhovali. K domu též získali 10 hektarů půdy, na které celá rodina hospodařila.  Antonín se vyučil ještě ve východních Čechách obchodním příručím, ale toto řemeslo nevykonával, neboť po válce pomáhal rodičům. V novém domově si zařídili také koloniál a novým osídlencům prodávali základní potraviny i potřeby do domácnosti.

V roce 1950, začátkem léta, byl zatčen a odvezen do vyšetřovací vazby na policejní stanici v Karlových Varech. Nacházela se na ulici I.P. Pavlova. Zde si pobyl asi půl roku, než byl převezen do další věznice, tentokrát do Prahy, na Pankrác. Zde mu byl po dalších čtyřech měsících sdělen rozsudek – „… vinen z páchání protistátní činnosti…“  Za to, co nikdy nespáchal, byl odsouzen na 15 let nucených pracích v pracovním táboře….

Po roce stráveném  ve věznici ve Vykmanově a v pracovním táboře Eliáš na Jáchymovsku se dověděl, že je nevinen…

Bezprostředně po návratu z vězení se přihlásil na vojenskou službu, kterou celé 2 roky absolvoval v Milovicích.

Manželku Vlastu si vzal v roce 1956 a má s ní 3 syny. Odstěhovali se ze Sedlečka do nedalekého Muzikova, který je jejich domovem doposud.  Dva starší synové v osmdesátých letech emigrovali do Kanady, kde žijí dodnes.

V občanském životě pracoval jako kuchař v Horním Slavkově, u spotřebního družstva Jednota vykonával funkci vedoucího hotelu Praha v Kyselce. Po roce 1968, kdy politický systém uznal své pochybení, mohl Antonín Otta nastoupit na studie a dálkově dokončil SZTŠ ve Žluticích. Poté, v sedmdesátých letech, pracoval jako vedoucí přidružené výroby JZD Sedlečko  – Pěstování  a prodej ovoce a zeleniny. Odtud odešel a až do důchodu pracoval jako jeden z vedoucích u podniku OPBH Karlovy Vary.

Po sametové revoluci , na počátku 90. let, byl plně rehabilitován a získal od státu odškodnění za způsobené příkoří. 

Na otázku „PROČ?“ mu však nikdy nikdo nedokázal dát uspokojivou odpověď….

 

2. TÝM - žáci 8. ročníků

Odkaz na výstupy projektu: zde

Pamětnice: Berta Růžičková (*1931)

Narodila se 17. července1931 v obci Týn u Sokolova, v německé rodině. Otec byl důlní mistr a za první světové války byl zajatcem v Rusku, díky tomu uměl rusky. Za druhé světové války, aby mohl její bratr studovat zemědělskou školu, vstoupil otec do NSDAP, ale prý nebyl aktivním členem. Nakonec bratr narukoval r. 1943 na východní frontu. Když byl povolán, ještě mu nebylo 18 let. Výcvik probíhal v německém Babenberku, kam ho jela matka před jeho odjezdem na frontu navštívit. V té době tato cesta vlakem byla nebezpečná, protože spojenci podnikali nálety na Německo nálety. Bratr bojoval na východní frontě v SSSR, kde byl zraněn na Krymu. A to mu zachránilo život, protože po jeho odjezdu s ostatními zraněnými dobyli Rusové Krym a všechny německé vojáky zabili. Bratr se už do Čech nevrátil a zůstal v Německu.

Za války musela rodina paní Berty odvádět povinně suroviny pro armádu, protože měli hospodářství, ale zůstalo jim dost, aby netrpěli hlady. Doma na mapě sledovali postup německé armády. Ve škole byla dětem vštěpována nenávist k Židům a líčeno, jak jsou Židé špatní.

Po válce neproběhl v místě jejího bydliště divoký odsun, protože Týn byl v americké zóně. Zhoršilo se to po jejich odchodu. Přišly rabovací gardy a začaly organizované odsuny. Němci ztratili občanství, museli nosit bílou pásku na rukávu a neměli přístup ke svým penězům v bance. Jejich děti nesměly chodit do školy. Díky tomu paní Berta již nedokončila základní vzdělání. Němcům byly zabaveny cenné věci. Paní Bertě sebrali citeru, na kterou velmi ráda hrála. 

Jednoho dne v poledne k nim přišel komisař slovenského původu a starosta obce, aby jim oznámili, že její rodina musí ještě téhož dne opustit svůj domov. Otec musel do práce na odpolední, takže na to byly z rodiny jen ženy (matka a 3 dcery, jednou z nich byla paní Berta). Všechno, co patřilo k zemědělství (stroje, dobytek, krmení), museli nechat na místě. Mohli si vzít nějaký nábytek. Museli se odstěhovat do opuštěného a vyklizeného domu v sousedství (po odsunutých Němcích), kde měli čekat na odsun, do kterého díky specializaci jejího otce nebyli nakonec zařazeni. Ale viděli, jak přišli do jejich domu noví majitelé, kteří se několikrát vystřídali a vždy si něco odvezli. Nakonec byl dům v 70. letech kvůli špatnému stavu zbourán. Matka paní Berty pracovala v zemědělství - u nově příchozích českých sedláků. Celá zbývající rodina paní Berty byla odsunuta, nikdo nesměl zůstat. 

Paní Berta, která nemohla dokončit vzdělání, nakonec nastoupila do přádelny ve Svatavě (pobočka nejdecké přádelny), kde Němci museli zpočátku dělat podřadnou práci. Později mohla pracovat u stroje jako přadlena. Poznala zde budoucího manžela, kterého si vzala a se kterým se pak odstěhovala do Nejdku. Měli spolu tři děti. Naučila se česky (dříve neuměla).

Jak si paní Berta pamatuje odsun v roce 1945: Němci určení k odsunu se museli shromáždit na návsi u hospody. Většinou to byly ženy s dětmi, protože muži byli na frontě (mrtví nebo zajatí, ti šťastnější na cestě domů). Vše doprovázel pláč. Češi je šacovali a hledali, co by jim mohli vzít. Na tři až čtyři dny byli umístěni ve sběrném táboru v Sokolově (v místní obecní škole, kam chodila paní Berta za války, dnes je to ZŠ Rokycanova). Pak Němci určení k odsunu byli odváženi do Německa ve vagónech pro dobytek.

Paní Berta s maminkou se šla rozloučit s rodiči a příbuznými své matky, kteří bydleli v nedalekých Horních Nivách. Všechno měli připraveno k odjezdu. Dědeček seděl na truhle se svým jménem a kouřil dýmku. Nemohl se rozloučit se svým domovem a plakal.

ZÁVĚREČNÁ PREZENTACE

Dne 14.6. se konala na Prvním českém gymnáziu prezentace k projektu Příběhy našich sousedů, která zakončila několika měsíční práci, jejíž cílem bylo zdokumentovat paměti člověka, který zažil porušení lidských práv. Projektu se zúčastnily za naši školu dva týmy: 1. tým - Natálie Čornyjová, Andrea Kiralyi, Tomáš Lehečka, Tomáš Polena (9. ročníky), 2. tým - Anežka Bicanová, Sveta Gupta, Yakoub Slimi, Martin Vlnas (8. ročník). Projektu se zúčastnilo celkem 10 týmu z Karlovarského kraje (také z gymnázií a střední pedagogické školy) a porota vybírala tři nejlepší. Hodnotila výstup v podobě videodokumentu, který týmy musely odevzdat již koncem května, a dne 14.6. prezentaci o svém pamětníkovi. Prezentování nebylo jednoduché, protože se konalo za přítomnosti veřejnosti. Tým žáků 9. ročníků se umístil na třetím místě. Druhý tým byl také šikovný, ale bohužel se už nevešel na stupně vítězů.

Článek v Radničních listech: